Čtvrtý sprint a první úspěch. Konečně jsme něco dodali. Bylo to těsně, pár věcí jsme dodělávali na poslední chvíli, ale dali jsme čtyři z pěti user stories.
Základem úspěchu samozřejmě bylo, že oproti předchozím sprintům jsme měli jasně definované user stories a jasnou „definition of done“. Může vám to připadat jako samozřejmost, ale přinejmenším jsme prakticky ověřili, že bez toho to fakt, ale opravdu, nejde.
Náš ScrumMaster byl na dovolené, tak jsem svévolně udělal ještě několik úprav, o kterých si myslím, že taky pomohly:
- „Papírky“: připravil jsem fyzickou tabuli a na ní vyznačil user stories, na papírcích pak dílčí úkoly. V předchozích sprintech jsme to promítali na elektronickém „kanban boardu“ a nebylo to ono – bylo to nepřehledné a mám pocit, že jakmile je tam scrollbar, nefunguje to. Schůzky jsou pak dlouhé a snadno se na něco zapomene.
- „Osina v zadku“: na ranních daily standup schůzkách jsem už od druhého dne sprintu tlačil na dokončování. Na popularitě mi to nepřidalo, ale řekl bych že bez toho to asi nejde.
- „Stres“: udělal jsem burndown chart, který mi trochu pomohl vyvolat pocit naléhavosti. Zjevně tým potřebuje mít pocit, že nestíhá.
Kdysi jsem si myslel, že podstatou Scrumu je disciplína, a v současnosti jsem o tom přesvědčen víc než kdy dřív.
„Korporátní profesionálové“ si myslí, že jsou organizovaní a disciplinovaní, ale jde spíš o rutinu a konformismus – když se ocitli v nové situaci, vyšly na povrch všechny možné nešvary, jako je odkládání práce „až bude finální zadání“, laxní akceptace „tohle je skoro dobře až na drobnosti“, odmítání zodpovědnosti „ať to někdo vyřeší“, výmluvy typu „měl jsem jinou práci“ atd.
Tyhle věci může dobře vedený Scrum eliminovat, ale hodně to záleží na SM (aby nepřipustil úpadek disciplíny) a na PO (aby neakceptoval nekvalitní nebo nehotové dodávky).
Už dávno jsem se naučil, že ke každému nepěknému výrazu, jako je třeba „výmluva“, „prokrastinace“, „odmítání odpovědnosti“, se dají najít i pěkné výrazy – „objektivní překážka“, „priority“, „dělba práce“ – a teprve když si to nazveme těmi pěknými výrazy, přiblížíme se k pochopení podstaty problému, a také k řešení.
V našem případě řešením prokrastinace byla likvidace priorit – nikdo z týmu se během sprintu nemusel rozhodovat, na čem bude zrovna dělat. Zadání bylo jasné, viselo na tabuli, a během ranního stand-up meetingu si to všichni ještě zopakovali, takže se pak mohli celý den soustředit právě na splnění dohodnutého úkolu.
Stejně jsme zatočili s „výmluvami“ – každá „objektivní překážka“ se bere za blocker celého týmu a všichni jsou zodpovědní za její odstranění. Nikdo nemůže říci „to se mě netýká, to není moje specializace“.
A pak odstranění „dělby práce“, to je zcela klíčové. Skupina lidí začíná být týmem teprve tehdy, když všichni pracují společně na jednom úkolu. Samozřejmě, každý přispívá svými schopnostmi, doplňují se, nedělají všichni to samé, ale mentální nastavení „já jsem osobně zodpovědný za to, že to dodáme“ velmi pomůže s odstraněním destruktivních myšlenek typu „tohle není můj úkol, tedy mě to nezajímá“.