Press "Enter" to skip to content

Rytmus

SCRUM má jednu dost podstatnou výhodu: nemusí se řešit termíny dodání. Ty jsou totiž dané předem.

Termíny jsem nikdy nepovažoval za nějak podstatný problém, dokud jsem nezačal pracovat na velkém „vodopádovém“ projektu. Pak začalo peklo.

Vypadalo to jak z učebnice projektového řízení – manageři si vytvořili ganttovy diagramy s termíny a návaznostmi, všem oznámili kdy mají co dodat a taky všem řekli, že termíny nesmí překročit.

Samozřejmě, ty termíny byly úplně nesmyslné. To co borci naplánovali na měsíc, trvalo ve skutečnosti půl roku. Některé činnosti dokonce zcela opomněli naplánovat. Protože „manager to má jen řídit, nemusí tomu rozumět“.

Výsledkem bylo, že neminul týden, aby se neměnil nějaký termín. A změna termínu, to znamenalo celý „žížalismus“ ganttova diagramu přeplánovat a všem říci, že se termíny změnily. V konečné fázi už se žádný z managerů prakticky nestaral o to, jak jde projekt, všichni řešili jen termíny, plánování a přeplánovávání. Demence.

Zároveň to vedlo k nesmyslným rozhodnutím ve vývoji – například když vývojáři nezavedli framework, který by jim uspořil spoustu práce, s odůvodněním, že přínosy jeho nasazení se projeví až tak po třech měsících, a oni mají termín dodání už za měsíc. No, reálně to dodali rok po termínu a v příšerné kvalitě, protože vše, co se normálně dělá ve frameworku, kódovali ručně.

Zpět ke Scrumu. Za svoji kariéru jsem viděl lidi prznit Scrum nejrůznějším způsobem. Viděl jsem borce, co zrušil daily stand-upy, že prý je to ztráta času. Viděl jsem „user stories“ bez jakékoli obchodní hodnoty s vysvětlením, že „to je chtěné“. Viděl jsem dema, na kterých se vlastník odmítl vyjádřit, zda je práce hotová nebo není. Ale zatím jsem nikdy neviděl, že by někdo zpochybnil předem danou délku sprintu. Mám takový pocit, že z „pohyblivých“ termínů mají trauma prostě bez výjimky všichni.

Naše korporátní verze „agilní transformace“ do toho ovšem přinesla jednu drobnost, která výhodu fixních termínů posouvá ještě o kousek dál. Máme totiž pravidlo, že rytmus SCRUMových sprintů je pro všechny týmy společný.

Samozřejmě, jsem si vědom, že délka sprintu by se měla stanovovat individuálně, podle potřeb týmu a podle problému, který řeší. Na druhou stranu, reálně je to stejně vždycky týden, dva nebo tři, a jednotný rytmus pro všechny může přinést i několik zajímavých výhod:

  • sprinty jsou prostě čtrnáctidenní, nestane se tedy, že by si nějaký tým stanovil délku sprintu půl roku.
  • nelze „prodloužit sprint“, a to ani když se nám zdá, že pro to je dobrý důvod. Protože, povězme si upřímně, nešvar „prodlužování sprintů“ je jinak dost rozšířený. A v konečném důsledku nikdy nevede k ničemu dobrému, akorát k alibismu a úpadku morálky.
  • kooperace asi bude snadnější, když všechny týmy dodávají ve stejnou dobu.

Povinný čtrnáctidenní rytmus možná není úplně v duchu agilního manifestu, možná někomu nevyhovuje, ale ať už je rytmus jakýkoli, je to rytmus – vnáší do vývoje klid a předvídatelnost. Základní výhoda vždy zůstává: když se mě někdo zeptá, kdy budu mít hotovou svoji práci, nemusím nic lovit v kalendáři – odpověď zní „na konci sprintu“.