„Teoreticky není žádný rozdíl mezi teorií a praxí. Prakticky ale ano.“
– Yogi Berra
Dlouho jsem nic nepublikoval. Což o to, příspěvky o radostech a strastech agilního vývoje jsou dávno napsané, ale neudělal jsem si čas na to opravit chyby a zveřejnit to. To se ale teď změní – jsem teď „na volné noze“ a tudíž pánem svého času. No dobře, kecám, můj systém priorit je pánem mého času, ale co už. Takže se dozvíte, jak to dopadlo!
Než ale budu pokračovat v příběhu našeho agilního týmu, rád bych se pozastavil nad tím, co vnímáme jako „teorii“ a „praxi“. Proč?
V našem týmu jsme měli „agilního kouče“. Když měl někdo nějaký problém, poradil. A poradil dobře, k jeho radám jsem neměl sebemenší námitky. Když pak ale přišlo na zpětnou vazbu, členové našeho týmu vesměs říkali věci jako „Jo, on tý věci rozumí, ale jeho rady jsou takové teoretické.“ a „To co říká, nejde použít v praxi“.
To mě zarazilo. Když na otázku „Jak zařídit, aby mi nekolidovaly dema dvou týmů, v kterých pracuji“ odpoví „Pracuj jen v jednom týmu“, považuji to za zcela praktickou radu. I zařídit se podle ní je snadné (sám jsem to vyzkoušel) – prostě jdu za šéfem a řeknu mu, že mohu pracovat jen v jednom týmu – v lepším případě mi dá vybrat, v horším případě mě k jednomu z nich přidělí.
Začal jsem to víc sledovat a opravdu – na školeních měli lidi taky pocit, že to co se dozvídají je teorie, která nemá nic společného s praxí. Že v praxi to chodí jinak. Že korporace má jiná pravidla než okolní svět. Tudíž se podle toho nemusíme řídit, no ne?
Ten mentální model si představuji nějak takhle:
To co některým lidem připadá jako teorie (čti „nesmysly“), pro jiné jsou zcela praktické užitečné rady. Řekl bych že člověk je informaci schopen vnímat teprve tehdy, když je na ní připraven a nové poznatky je schopen sbírat jen „na hraně“ svých dosavadních znalostí:
