Děláme teď dual track agile development. Jako fakt, ne ty obvyklé rituální tance. Pro mě, jako designéra je to skvělé – pozorování uživatelů, hloubkové rozhovory, workshopy… Ale nemůžu se zbavit dojmu, že vývojáři se zrovna dvakrát nebaví.
Na jednu stranu, jsem rád že konečně vidí, jak na každou hodinu jejich kódování připadá deset hodin příprav, testů, prototypování, vyjednávání a pozorování. Ve Scrumu se mi vždycky zdálo, že považují ty user stories za něco, co samo padá z nebe, případně to někdo za pár minut vymyslí a sepíše. Snad teď nebudou tak „asertivní“, když nedostanou na čas svoje „finální zafixované zadání“.
Na druhou stranu, jsme profesionálové, vývoj pro nás má být přeci zábava! Když se vývojáři nebaví, nezapojují se tolik do práce. Na workshopech skoro nemluví. Z pozorování uživatelů dodávají málo insightů. Připadá mi, že to považují za ztracený čas, a možná mají dokonce pravdu.
Na jednom nedávném projektu jsme měli poněkud asociálního kolegu (což není nutně špatně, byl to fakt machr – klobouk před ním dolů), který všechny tyhle věci okázale ignoroval a natvrdo nám sdělil: dělejte si co chcete, mě to vaše kecání nezajímá. Dodejte mi jasné zadání a já to naimplementuju. Neobtěžujte mě s workshopama a daily stand-up meetingama, napište mi radši pořádný JIRA ticket.
Samozřejmě, mělo to i své nevýhody – u složitějších věcí často nechápal smysl a proklínal designéry, že jsou idioti co věci akorát komplikují. Ale přesto, práce kterou odváděl byla i tak nadprůměrná, zvlášť když dělal v páru s kolegou designérem, který ten širší přehled měl.
Není tohle ale ve skutečnosti ten správný přístup? Vždyť agilní manifest jasně říká „Individuals and interactions over processes“. Tak proč bychom nemohli mít v týmu lidi, co se nepodílí na společných workshopech a nechají si všechno podstatné vysvětlit, případně popsat v zadání? Kteří sedí ve sklepě a s nikým se nebaví? Náš svět sice není pro introverty zařízen, ale myslím že v tomhle by se vyplatilo udělat jim nějaké ty ústupky.